Vím, že ne všechny věci, o kterých se dočteš, se ti budou líbit, ale možná se najdou takové, které tě potěší nebo dokonce i zaujmou, což je ostatně mým cílem.


Vášeň

3. září 2015 v 20:59 |  Davovi úvahy
Napadá mě: je možné studovat ptáka tak důkladně, pozorovat jeho zvláštnosti a klasifikovat je do nejmenšího detailu takovým způsobem, že se stane neviditelným? Je možné, abychom přepečlivě měřili rozpětí jeho křídel či délku jeho nártu, a přitom pustili ze zřetele jeho poetický rozměr?
Abychom se svými suchopárnými popisy mramorovaného 'či hustě vinovkového peří přišli o pohled na živá plátna, kaskády pečlivě odstupňovaných odstínů hnědé a zlaté, které by zahanbily Kandinského, na mlžné exploze barvy, které by se vyrovnaly Monetovi? Mám za to, že přesně to se děje.
Domnívám se, Že když k předmětu našeho zkoumání přistupujeme s citlivostí statistika a prosektom, čím dál tím víc se vzdalujeme té báječné a okouzlující planetě fantazie představivosti, jejíž gravitace nás ke studiu oboru původně přitáhla.
Tím nechci říci, že bychom měli přestat zjišťovat fakta a ověřovat informace, jen naznačuji, že pokud tato fakta neprodchneme záblesky poetických postřehů, zůstanou matnými klenoty, polodrahokamy, které ani nestojí za to sbírat. Když hledíme do katatonického černého korálku papouškova oka, musíme se naučit zahlédnout něco z neosobního, mimozemského šílenství, které vnímal Max Ernst, když se rozhodl odít své nahé nevěsty do výtvorů ze šarlatového peří a přenesených monstrózních hlav exotických ptáků. Když v ostrém modrém pohledu svých dalekohledů značky Zeiss zachytíme luňáka či rybáka, musíme být rovněž s to vidět okénko po okénku rozfázovaný let sépiivých racků, tak jak je na raných kinetických fotografiích zachytil Muybridge: bílá křídla pomalu kreslící prostorem a časem osciloskopickou křivku. Když se díváme na jestřába, vidíme malé rozdíly v šíři paprsků na jeho spodině tam, kde Egypťané kdysi viděli Hóra a hořící oko ztělesněné pomsty, Dokud neproměníme pouhá pozorování v pravé vize, dokud naše ucho nebude natolik vyspělé, aby si pekelný řezavý křik voliéry uspořádalo v symfonii, do té doby můžeme mít koníčka, ale nebudeme mít vášeň:
Jako malý kluk jsem měl vášeň pro sovy, Zatímco zbytek země sledoval na počátku padesátých let oblohu, zda na ní neobjeví létající talíře nebo sovětské rakety, já jsem tehdy za dlouhých letních měsíců utíkal v nejtemnější noci po polích Nové Anglie, v teniskách se prodíral suchou trávou a kapradím ke svému stanovišti, kde jsem sedával a opíral oči nahoru v naději na úpině jinou podívanou. Napínal jsem uši, jestli neuslyším zvláštní skřek starého ptáka, který v temnotě pátrá po kořisti, křik šíleného poustevníka, národně odlišný od ehrápavého syčení mladší sovy, Za ta léta, kdesi v té zející propasti mezi roky bezpečí v odlescích šťastně vyhrané války a dnešní dobou, kdy se choulíme v tyčícím se stínu nevyhratelné války, ze mě ta vášeň vyprchala, z původní blyštící se rudy se bezděčně vytříbila v banální a nanicovatý katalogizační systém. Toho postupného úpadku jsem si nevšiml, nebránil jsem se mu. Uslyšel jsem ptáka. Ten pták musel být už v letech, křičel jako vyšinutý stařec a šíleně kroužil tmou a mrazivým vzduchem na pozadí střapatých nočních mraků.
Jeho křik mě na místě zastavil. Je omyl předpokládat, že sovy vřískají, aby svou oběť vyplašily z úkrytu; skřek sovy na lovu je hlas Pekel a dokáže proměnit pobíhající hraboše v sochy, přibije lasičku k zemi. I já jsem na tom makadamu mezi spícími automobily «hrnul a rázem jasnozřivě pochopil, k čemu ten křik je, tak jak jsem to chápal jako kluk, když jsem se tiskl břichem k teplé letní zemi. V tom nekonečně dlouhém okamžiku jsem cítil spřízněnost prostého zvířecího strachu se všemi těmi dalšími tvory, kteří byli mnohem menší a zranitelnější než já, slyšeli to zavřeštění stejně jako já a ztuhli stejně jako já.
Sova se nepokoušela vyděsit svou potravu, aby se prozradila. Sova už celé hodiny znepokojivě bez hnutí seděla na větvi, vpíjela se do tmy rozšířenýini a žíznivými zomičkami a svou večeři dávno zpozorovala. Křik měl vybrané sousto jen přimrazit, přitlouct ho k zemi řezavým hřebíkem slepě bezmocné hrůzy. Nevěděl jsem, koho z nás si noční dravec vybral, a tak jsem tam spolu s hlodavci na poli stál, ani se nehýbal a s tlukoucím srdcem čekal na náhlé sevření ocelových spárů, které by byly první a poslední známkou toho, že dávno určenou obětí jsem já. Soví peří je měkké a hebké, a tak se tito noční dravci mohou řítit z temných vrstev oblohy bez jediného zvuku. Ticho před střemhlavým letem sovy je ticho před dopadem. Onen okamžik odezněl. Mohli jsme se znovu pohnout, spolu s neviditelnými obyvateli vysoké trávy, jimž se kolektivně ulevilo. Byli jsme v bezpečí. Nekřičela kvůli nám, ne tentokrát. Mohli jsme dál žít, vyřizovat si noční záležitosti, hledat jídlo nebo partnera. Neškubali jsme se chabě v dusivé páchnoucí temnotě, hlavou dolů v jícnu toho létajícího děsu, ocásky se nám celé hodiny žalostně neklátily z toho krutého zobáku zahnutého jako šavle, dokud konečně nevyvrhl naše zadní nohy a pánevní pletenec a přitom kuriózně nepřevrátil naši rozcuchanou prázdnou kůži. Ačkoli se mi po tom sovím skřeku vrátily motorické schopnosti, duševní rovnováhu jsem nenabyl tak snadno. Nějaký aspekt té zkušenosti ve mně rozezněl strunu, navázal spojení mezi mým otupělým a přesyceným dospělým já. a dítětem, které sedělo ve slabém svitu hvězd, zatímco velcí noční dravci inscenovali na neprůhledné, černočerné obloze dramata piná hladu a smrti. Znovu se ve mně ozvala touha prožívat, ne jen zaznamenávat, rozběhly se ve mně myšlenkové pochody a sebezpytování, které mě dovedly k tomuto článku. Jak už jsem podotkl dříve, neříkám, že jsem se okamžitě zřekl veškerého akademického úsilí.
Vědecké chápání nádherně synchronizovaného a propojeného pohybu jednotlivých sovích peříček za letu přece nebrání tomu, abychom ocenili poetickou krásu tohoto jevu. Ty dva přístupy se spíš navzájem posilují, lyričtější oko propůjčí studeným údajům kouzlo, od nějž byly dávno ochuzeny. Když jsem se celý nadšený ponořil do studia zaprášených a dlouho neotevřených příruček, narážel jsem na zapomenuté pasáže, které mi skoro braly dech, na nudně vyhlížející svazky, které ve skutečnosti byly pokladnicemi pinými duhových zázraků. Mezi pavučinami jsem znovu objevil dávno ztracené klenoty, starodávné a funkční pasáže popisné prózy. které přesto nenuceně zachycovaly divokou a strašnou podstatu tématu. Znovu jsem narazil na strhující pasáž T. A. Cowarda, v níž popisuje setkání s výrem: "V Norsku jsem viděl ptáka, který byl vybrán z hnízda sotva opeřený. Přesto zaujal typický odstrašující postoj, ale často se vrhal na drátěné pletivo a bušil do něj pařáty. Nafoukl peří, zvedl křídla až k hlavě a vyrazil ze sebe celou sérii hlasitých křupavých zvuků. Ze všeho nejvíc mě však zaujal třpytivý záblesk v jeho velkých oranžových očích." A pak tu je samozřejmě Hudsonovo vyprávění o výru Magellanovu, kterého zranil v Patagonii: "Duhovky měl jasně oranžové barvy, ale kdykoli jsem se mu pokusil přiblížit, roznítily se do velkých koulí třepetavého žlutého ohně. Černé zornice pak obklopovalo mihotavé karmínové světlo, z nějž vyletovaly maličké žluté jiskry." V těch dávno zasutých slovech jsem zachytil něco z apokalyptického žáru, který jsem cítil na tom mokrém parkovišti u nemocnice v Maine. Když dnes pozoruji exemplář Carine nocnia, snažím se vidět za jemné šedé chmýří na prstech, spatřit víc než jen bílé skvrnky rozložené v elegantních řadách na čele, jako by mu na něm vybuchl ohňostroj. Namísto toho se snažím vidět ptáka, jehož obraz si Řekové razili na mince. který trpělivě seděl u ucha bohyně Pallas Athény a mlčky sdílel její nesmrtelnou moudrost. Možná bychom namísto zkoumání štětinatých pírek zdobících jeho uši měli přemýšlet o tom, co tyto uši mohly zaslechnout. A až budeme uvažovat nad tím, jak svírá větev, dvěma prsty zepředu a jedním vratiprstem zezadu, měli bychom si vyhradit chvilku k zamyšlení nad tím, že tytéž prsty musely kdysi do krve zraňovat rameno Pallas Athény.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama