Vím, že ne všechny zvrácenosti, o kterých se dočteš, se ti budou líbit, ale možná se najdou takové, které tě potěší nebo dokonce i zaujmou, což je ostatně mým cílem.


Pohádka

30. září 2015 v 19:00 | Dave Dees |  Davovi úvahy
Povím Vám jednu pohádku, kterou jsem slyšel a trochu ho poupravil.

Starý poustevník byl na daleké cestě, jejíž cíl byl daleko a přeci blízko, tmavý a přesto zářivý, bolestivý i šťastný. Prošel si peklem, aby stanul před branami samotného ďábla s kterým polemizoval o věcech, které jsou smrtelníkům lhostejné. Plazil se po rozpáleném uhlí a přesto byly jeho nohy nadnášeny pučícími květy. Plakal štěstím, smál se smrti, zhasínal světla a rozsvěcoval tmu. Jednou, mu jeho dlouhou pouť zkřížilo město. Nebyla to nějaká, malá, zapomenutá vesnička, ale poměrně velké a honosné město, velkoměsto!
Jak jím starý poustevník procházel, potkal jednoho chlapce. Byl to malý, hubený, chudě oblečený student s brýlemi a taškou plnou učebnic a pomůcek.
Když jsem ho zahlédl: "Hned jsem mu na očích viděl, co je zač. Jeho oči se leskly jako ranní rosa na květinách a já spatřil jiskru. Jiskru, dětskou jiskru, plnou nadšení, snů a optimismu, jenž ve mne ještě dřímala, hlubokým spánkem, z dětských let" pomyslil si poustevník.
Šel za ním a zeptal se ho na cestu, ačkoliv cestu již dávno znal. Ale student měl své vlastní starosti. Bál se totiž tmy.
"Neznámo může být strašidelné," řekl poustevník.
"Ale jak se máme něco naučit bez neznáma? Tma je pouze nekonečným zdrojem zvídavosti."
Student tedy vstoupil do tmy a už se nebál objevovat její skrytě divy.
Poustevník pokračoval ve své pouti. A tu narazil na jednoho ustrašeného mladíka. Šel k němu a zeptal se na cestu i jeho, ačkoliv cestu již dávno znal. Ale mladík měl také plnou hlavu starostí. Bál se, že se mu každou chvíli rozpadne jeho dům.
"Je dobré být opatrný," řekl poustevník. "Ale často sklízíme úspěch proto, že jsme měli strach. Pokaždé když na domu opravíš prasklinu, stává se z tebe lepší stavitel." Mladík se rozhodl, že svůj dům postaví co nejpevnější. A jeho obavy už mu nepřekážely.
Poustevník pokračoval na své cestě. A narazil na mladou dámu. I tu se zeptal na cestu, ačkoliv cestu již dávno znal.
Ale i žena měla plnou hlavu starostí. Bála se, že jí její přátelé nemají rádi.
"Přátelství nebývají jednoduchá," řekl poustevník. "Ale často si za svůj pocit izolace můžeme sami. Chcete-li, aby vás ostatní měli rádi, musíte jim to dovolit". Žena se rozhodla být k přátelům více otevřenější a už nikdy nedovolila strachu, aby ji od nich odloučil.
Poustevník už téměř vycházel z města a najednou narazil na starého, vousatého pána, který seděl na lavičče. Kouřil dýmku a díval se na oblohu. I zde se ho poustevník zeptal na cestu ale stejně jako všichni ostatní měl starec vlastní problém. Měl obrovský strach z nicoty. Přesněji řečeno z neexistence.
"Oceány, hory, planety. Ty všechny se rodí a zanikají během okamžiku. Pokuď se nám podaří přežít globální oteplování, ochlazování zemského jádra, kolísající magnetické pole Země, asteroidy, sluneční erupce či černé díry. Nezmění to nic na faktu, že naše Slunce drívě nebo pozdějí zanikne. I kdyby se nám podařilo uprchnout ke vzdáleným hvězdám, i ony jsou na cestě k vlastnímu zániku. Čas a dění okolo nás pracují na tom, aby zníčily vše, čemu jsme kdy rozuměli. Směřují k rozkladu veškeré známe hmoty, k rozkladu veškerého známého života. Nabízí se otázka: Jaký to má smysl? Proč pokračovat? Proč jsou i ty nejpokročilejší formy života odsouzeny k zániku? Proč? Proč pokračovat? řekl stařec.
Poustevník řekl: "Příroda je houževnatá. A to způsoby, kterým stěží rozumíme, které jsme ještě neobjevili nebo se ještě nevyvinuli. Naše planeta zanikne, ale vzniknou nové planety. Naše hvězda zanikne ale vzniknou nové hvězdy. A ano, náš vesmír možná zanikne, takový je ale koloběh života. A koloběhem musí být zachován. Vesmír nám neustále opakuje, pořád a pořád dokola, že se smrti se rodí život. Z pozůstatků minulosti a jako základ pro budoucnost život vzniká a zaníká v nekonečném koloběhu života. A to díky všem prvkům, velikým i malým. Vězte, že nejdete po přímé cestě směřující k zániku. Faktem zůstává, že napomáháte pokračování vesmíru."
A tak si stařec přestal dělat obavy a jeho vrásčitě čelo již nebylo takové škaredé a černé, ale rozsvítilo se jako louka hlazená paprsky slunce. Stařec vřele poděkoval a popřál poustevníkovi jen to nejlepší. Poustevník poděkoval a mizel za obzorem ve svitu slunce, vstříc novým dobrodružstvím a zážitkům na své cestě poustevníka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama