Vím, že ne všechny věci, o kterých se dočteš, se ti budou líbit, ale možná se najdou takové, které tě potěší nebo dokonce i zaujmou, což je ostatně mým cílem.


Vlak

3. prosince 2018 v 23:20 | Dave Dees |  Moje sexy cesta životem


Neuvěříte co se mi včera stalo! :D

Klasická neděle, jedu do Prahy, zase kolem šesté večer. Samozřejmě s místenkou. A když v Jaroměři nastupuji do vagonu a hledám si místo najednou vedle mě stojí paní(mohlo ji být tak 30 až 40). Měla velký kufr a tak jsem se jako správný gentleman nabídl, že ji to dám nahoru.

"To jste hodný, moc Vám děkuji. Já ale vystupuji až v Praze to nevím jak si to sundám",pronesla.
"To je dobrý, já taky vystupuji v Praze. Tak Vám s tím zase pomůžu".

Odvětil jsem a pak se nic nedělo. Já se učil a ani nevím co dělala ona. Každopádně pak jsme přijeli do Prahy. A já ji tedy sundal kufr a ona mi poděkovala a dala mi sušenku, já si jí dal do kapsy, řekl, že je moc hodná, poděkoval a šel. Všechno v pohodě a hned jsem na vše zapomněl.

Ale teď(druhý den) jsem jel výtahem a uvědomil si, že mám něco v kapse. Byla to ta sušenka, ale když mi ji davala tak jsem si ji neprohlížel, ale teď jsem si toho všimnul :D

Na té sušence bylo napsáno díky a její číslo :DD
 

Měsíc

1. prosince 2018 v 21:07 | Dave Sharm |  Poezie
Výsledek obrázku pro gif love cartoon

Líbí se mi jen tak na tebe koukat
když jsi unavená - u očí vrásky
nezbejvá mi víc než doufat
nic to neznamená - třeba se karta obrátí

Já chci aby bylo to z lásky
nejsi bezejmenná - kterou ráno vyprovázím
aniž bych věděl co jsem měl a co ztrácím
po dlouhý noci plný krátkejch extází

Líbí se mi jen tak na tebe koukat
jsi čarodějka - co mi pomotala hlavu
tak mi prozraď kouzlo - proč lítám, hořím, plavu
a pohasínám jak měsíc nad ránem

Ospalá - unavená - rozechvělá
tak znám tě
Ospalá - unavená - rozechvělá
takovou mám tě rád

Došlo na mý slova - nechceš mě znát
ráno přijdu znova - nemíním to lehce vzdát
když jsem to říkal tys mi nevěřila
chtěla ses mi smát

Tak mi řekni proč jsi celou tu dlouhou dobu se mnou byla

Tak mi řekni proč jsi celou tu dlouhou dobu se mnou byla

Líbí se mi, když jsi na slovo skoupá
uražená - vzteky šílíš
na mámu to doma hraješ jak jsi hloupá
tak mi to přej - sama se svlíkni

Taky líbí se mi, když jsi chytrá jak zlatý stránky
všechno víš - cítíš se užitečná
radši si tě zamknu doma na čtyři zámky
a budu tě číst jen sám a sám a sám

Ospalá - unavená - rozechvělá
tak znám tě
Ospalá - unavená - rozechvělá
takovou mám tě rád

ToyStory 3

30. listopadu 2018 v 23:42 | D.D.Dees
Výsledek obrázku pro toystory

Brilatní, dokonalý, úžasný. Právě jsem viděl v televizi Toystory 3. A dostalo mě to do kolen.

Emocionální bomba. Pohádky jsou krásné. Jsou to nádherné filmy, které učí a ukazují co znamená přátelství, dobro a láska.
Toystory 3 Vás za hodinu naučí o životě a jeho smyslu více než celá základní škola.

Naprosto mne uchvátila tato scéna :Tady

Woody, Buzz a zbytek přátel se dostali na skládku, protože je tam stáhla zlá hračka Mazel. Společně přežili cestu, nic je nezamáčklo. Pomáhali si, pak ale byly na páse a museli se dostat nahoru, jinak by je rozdrtil drtič. Zlý plyšák Mazel se nemohl dostat ven a dobrák Woody s Buzzem ho zachránili i přesto vše co jim provedl a ten kdo tohle dokáže je opravdový šampion. Nyni jsme v situaci, kdy jsou zase na páse ovšem řítí se do záhuby.

Nyní jak lze vidět v ukázce. Mazel je má šanci zachránít, ale neudělá to ->. Hrdinové jsou v pasti.
A teď přijde ta nádhera. To jak se na sebe všichni podívají. Jak si uvědomí, že tady je konec. Není cesta ven. Kovbojka se zeptá Buzze "Co budeme dělat teď?"
Vymění si pohledy a chytí ji za ruku. Netřeba slov. Ten okamžik je tak silný. A pak se podívají na poníka, jak se snaží přežít a dotekem mu sdělí, že to nemá smysl.
Společně se chytí za ruce, obejmou a jsou spolu.
Tohle je přátelství/láska, tohle je to nejkrásnější co na světě je. Přesně kvůli tomuhle jsou pohádky nádherné a zvlášť tato scéna. Je tak dojemná, že mám slzy na krajičku. Opravdu jsem doslova zlomený nad tímto momentem.
Ta scena byla tak silná. Ty pohledy to přijmutí reality.

Tleskám, smekám klobouk. Nádhera. Já nemám slov.
 


Instagram a realita

27. září 2018 v 10:06 | Dave Dees |  Davovi úvahy

Všichni se chceme prezentovat jako úspěšní, šťastní a pohlední lidé. Na sociální sítě přidáváme ty nejhezčí fotky. Každou z nich řádně vyfiltrujeme, dáváme pozor abychom se usmívali a netvářili se blbě.

Na instagramu každý vypadá úžasně a šťastně a protože trávíme spoustu času online, můžeme tyto nažehlené fotky vidět prakticky neustále od známých i nezmámých.

To co vidíme je ovšem jen slupka jejich skutečného života.

Druzí nesdílejí informace o nemocech, rozpadech vztahů nebo vyhazovech z práce. Šíří pouze to co chtějí ostatním lidem ukázat. A přiznejme si, že všichni raději ukazujeme to co je pěkné, co nám dělá radost. Obrázky z dovolených, pokec s přáteli nebo nedělní oběd s rodinou.

Tím ale nechci naznačit, že bychom měli přidávat škaredé fotky sebe. To rozhodně ne. Jen říkám, že to co vidíme na sociálních sítích není realita a měli bychom ji brát s nadhledem.

Jak se vyhnout boji

7. srpna 2018 v 13:39 | Dave Dees |  Moje sexy cesta životem

Každý kdo byl někdy v pouliční bitce vám řekne to samé : "Není to jako ve filmech". Skutečné souboje nejsou dobře choreografovány a ani trochu okouzlující. Lidé nedostávájí sérii horních pěstí a pak se nevypotácí ven jen s trošku krvácejícím rtem.

Opravdová pouliční nebo hospodská bitka je krátká, škaredá a neskutečně brutální. V průměru netrvají déle než tři vteřiny a tyto vteřiny mohou způsobit obrovské poškození lidského těla. Jedna rána vás může buď dostat do komatu nebo vás zabít a téměř všechny bitky končí v nemocnici, i když jste vítěz.

Nechcete být v opravdovém souboji, nikdy. Takže pravidlo jedna: Nejlepším způsobem, jak se vyhnout ublížení na zdraví, je nenechat se do něho zatáhnout. Nesnižujte se na úroveň opilců. Popřípadě utíkejte, když musíte.

Ale někdy je nemožné se této situaci vyhnout. Jak se s tím tedy máme vypořádat, když se to stane? Nejdříve musíme zjistit proti komu stojíme.

Pokud někdo chce vaší peněženku, pravděpodobně chce jen vaše peníze. Dejte mu je. Vaše pýcha možná raněna bude, ale tělo ne.

Pokud na vás někdo křičí, řve, nadává a chová se agresivně k vám, k vaší ženě nebo dětem, pochopte, že tyto slova jsou jasným znakem toho, že už v konfliktu jste. Ten člověk vám chce ublížit. Váš oponent nechce vyjednávat a nejde ani po penězích. Tyto lidé chtějí násilí. Pochopte to a jste na polovině cesty k ochraně sami sebe a vašich blízkých.

Většina bojů eskaluje rychle a oběti často ani neví, co se stalo v těch třech násilných vteřinách. Takže buďte připraveni. Sprosté slova a řeč těla znamenají konflikt. Musíte náležitě odpověď tak aby jste zůstali na živu. To znamená, že do roztržky vstoupíte jako první a vyhrajete.

Když utečeme s takovéto situace, nesnižíme riziko, naopak ho zdvojnásobíme. Když je nebezpečí přimo před námi, musíme se mu postavit a porazit ho. Většina dělá opak - a prohraje.

Možná zaznamenáte adrenalinové zamrznutí - ten pocit, když jste zmraženi a šokováni. Energie se vyčerpá z našich svalů a naše mysl nemá kontrolu nad tělem. Většina lidí je raněná, právě kvůli této nezvyvklé fyzické reakci na neznámou situaci. Je to strach. Nejlepší způsob, jak jej překonat, je akce.

Na takovéto situace se připravují v bojových sportech.

Mnoho bojových umění je pro každodenní použití nepraktické, ale Krav Maga je jiná. je to systém sebeobrany vyvinutý izraelskou armádou. Je to velmi praktické a zaměřuje se na situace v realném světě. To vás naučí vyhnout se násilí tam, kde je to možné, ale také mít plnou kombinaci brutálních - často preventivních - protiutoků.

Krav Maga říká, abychom nenechali agresora vstoupit do naší bezpečné zony.

Dejte ruce před sebe, aby jste si drželi agresora od těla. Pokud vstoupí do tohoto prostoru, zakřičte dominantě : "Zpátky"! Pokud se pokusí váš prostor znova ohrozit, zaútočte, protože tato osoba vás chce potencionálně zabít. (Pamatujte si, že pokud je vše, co chtejí, vaše peněženka, pak ji dejte. Situace, kterou zde popisuji, je osobní a mnohem víc smrtící.)

A jak zaútočíme? Rychle a přesně, zaměříme se na měkkou část krku. Nepřestávejte s údery a pohybujte se dopředu, pokračujte dokud hrozba nepadne.

Pamatujte si, že nikdy nevyhrajete obranný/defenzivní souboj. Vaše reakce nikdy nebudou dostatečně rychlé, aby potlačily útok. Navíc se pohybujete dozadu - a to je recept na porážku.

Pro ženy, pokud jste šokovány, bylo prokázáno, že hlasitě křičet je jeden z nejlepších způsobů jak odrazit útok. Nepodvolte se. Odpovězte na sílu ještě větší silou, a oni si to dvakrát tak rozmyslí. Drápání a škrábání je instiktivní a pomůže vám překonat adrenalinové zamrznutí.

Jako poslední, nikdy nesouhlaste s přemístěním nebo odložením. Pokud kývnete na některou z těchto možností, ztrácíte veškerou moc. Když dravec v přírodě cítí vítězství a krev, nezklidní se, stane se ještě víc agresivnější. Je to zákon džungle.

Úvod

26. května 2018 v 23:20 | Dave Sharm |  Moje sexy cesta životem
Tenhle úvod jsem měl napsat již dávno, jako varování pro všechny čtenáře (a možná i čtenářky?), kteří nějakým omylem zavítali na můj blog.

Tohle je sbírka článků, které jsem sepsal ode dne, kdy jsem se rozhodl zapisovat všechny mé "vtipné"(a občas i dost ubrečené....občas i dost sprosté...a občas jsem i někoho urazil) historky, úvahy a lehce sexy komentáře na internet.

Některé z nich jsem napsal už před pěknou řádkou let a vyznávám se v nich ze svých tehdejších názorů, postojů a dojmů. Dnes jsem už starší a moudřejší (ehm..doufejme) a je možné, že se některé mé názory a myšlenky změnily. Pokud s něčím, co jsem napsal, nesouhlasítě, netrapte se tím. Nejspíš už s tím nesouhlasím ani já sám.

Dave Sharm, 2018

Nervozní lidi

22. dubna 2018 v 0:15 | Dave Sharm |  Moje sexy cesta životem
black-man-yelling-into-phone

Včera jsem byl v obchodě. Byl jsem již skoro na odchodu. Stačilo projít uličkou, která byla z jedné půlky blokovaná vozíkem.
Vyšel jsem tedy a srazil se s nějakou nervní ženskou.

"Prosimtě chlape!!" zařvala na .Chvíli jsem koukal co se děje a odpověděl:

"Říká se s dovolením", řekl jsem nahlas. Takovou odpověď paní nervoza chvíli zpracovávala a naštvaně pravila:

"To nevíš, že ženská se pouští? Drzoune?", spustila ženská po chvíli uvažování

A já byl mimo. Nevěděl jsem co odpovědět. Taky se vám někdy stalo, že nevíte co odpovědět? :D
Já na tu svojí větu přišel až po půlhodině uvažování.

"Já myslel, že se do té uličky vejdeme, ale asi jsem špatně odhadl vaší šířku".

To není špatný ne? :D Až tu ženskou uvidím, hned jí to vpálím! Možná budu vypadat jako lehkej retard, ale co už.. :D

Paměti lupiče

16. dubna 2018 v 20:39 | Dave Sharm |  Davovi úvahy

(Na následujících stránkách uveřejňuji výňatky z připravovaného vydáni
pamětí Despoua Dava, který si v současně době odpykává první ze čtyř po sobě
vyměřených trestů odnětí svobody na devadesát devět let za nejrůznější trestné
činy. Pan Dees by chtěl po svém propuštěni pracovat ve školství.)

Jasně, že jsem krad. Proč ne? Tam, kde Jsem vyrůstal, člověk musel krást, aby měl na večeři. Pak musel ještě krást, aby měl na spropitné. Většina kluků kradla patnáct procent, ale já vždycky krad dvacet, čímž jsem se stal nesmírně oblíbeným mezi číšníky. Na cestě domů z fušky jsem ještě ukrad nějaké pyžamo, abych měl v čem spát. Když byla ale teplá noc, ukrad jsem jen spodky. Byl to určitý způsob života.

Měl jsem sestru a dva bratry. Lenka se provdala za peníze. Nebyl to skutečný
člověk - byla to hromada jednokorun.

V Pankráci jsem se naučil všechno, co vím o zločinu: jak vybírat kapsy, jak udělat káču, jak řezat sklo - všechny parádní kousky řemesla. Například jsem se naučil (a to ani všichni profesionální zločinci nevědí), že když dojde k přestřelce s policajty, mají policajti vždycky právo na dvě první rány. Prostě se to tak dělá. Pak můžeš začít střílet sám. A když policajt řekne: "Máme dům obklíčený, vyjděte s rukama nad hlavou," nezačnete prostě jen tak bezhlavě střílet. Řeknete: "Raději ne," nebo: "Zrovna v téhle chvíli nemám chuť."

Existuje správný způsob, jak všechny tyhle věci dělat, ale dneska... Radši toho nechme. Během příštích pár let svého života jsem se stal nejlepším zlodějem, jakého jste kdy viděli. Lidi toho namluví o Kalouskovi, ale Kalousek měl svůj styl a já měl taky svůj. Jednou jsem obědval s Kalouskovým synem. Byl to milý chlapec. Jedli jsme u starého Lindyho. Mladý Kalousek ukrad pepřenku, já ukrad příbory a ubrousky. Pak sebral láhev s kečupem. Já mu šlohnul klobouk. On mi ukrad deštník a jehlici do kravaty. Když jsme odcházeli, unesli jsme číšníka. Byl to pěkný úlovek.

Starý Kalousek začínal jako kočičí lupič. (To jsem dělat nemoh, protože jsem alergický na kočičí vousky a kýchám.) Oblékal se do vydřené kočičí kožešiny a poskakoval po střechách. Nakonec ho chytili dva chlapi z Scotland Yardu převlečení za psy.

Já páchal taky dost solidních vloupaček. Tak třeba: jednou jsem vlez do vily, vyhodil do povětří trezor a odnes si šest milionu korun, a přitom v téže místnosti spal manželský pár. Manžel se při výbuchu dynamitu probudil, ale když jsem ho ujistil, že celý zisk přijde organizaci českých skautů, zase usnul.

Ale moje nejkrásnější fuška byla, když jsem se vloupal do Národního muzea. Věděl jsem, že v podlaze v oddělení vzácných kamenů je zabudován elektronický zabezpečovací systém a že sebemenší tlak na podlahu zapne poplašný signál. Spustil jsem se světlíkem po provaze, abych se nedotkl země. Šlo to úplně hladce a za chviličku jsem se vznášel nad vitrínou se slavnými kittridgeskými diamanty.

Právě když jsem vytahoval nůž na sklo, vletěl světlíkem dovnitř malý vrabec a přistál na podlaze. Ozval se poplašný signál a hned se sjelo osm hlídkových vozů. Dostal jsem deset let. Vrabec dostal doživotí. Ten pták byl za půl roku venku na podmínku. Po dalším roce ho sebrali ve Varech za to, že ukloval rabína Schwazu do bezvědomí.


A jakou radu bych dal průměrnému majiteli domu, aby se ochránil před lupiči?

V první řadě nechávejte doma rozsvíceno, když jdete ven. Musí to být alespoň šedesátiwattová žárovka; dáte menší a lupič vám vybílí dům jen z pohrdání, že šetříte na elektřině. Druhá dobrá věc je chovat psa, ale vždycky to nepomáhá. Kdykoli jsem se chystal vykrást dům, kde měli psa, hodil jsem dovnitř nějaké maso smíchané s práškem na spaní. Když to nezabralo, namlel jsem maso a učebnici matematiky v poměru jedna ku jedné.

Když musíte náhodou odjet a nechať dům nehlídaný, je dobré postavit do okna vaši siluetu vyřezanou z tvrdého papíru, Stačí jakákoli silueta. Jeden člověk z Jaroměře postavil do okna siluetu Leoše Mareše a odjel na víkend. Pak šel náhodou kolem sám Leo a když uviděl tu siluetu, strašně ho to rozrušilo. Pokoušel se s ní zapříst rozhovor, ale když silueta sedm hodin neodpovídala, odjel Leoš zpátky do Prahy a vyprávěl přátelům, že
Jaroměřáci jsou snobové.

Když překvapíte vetřelce, jak vám právě vykrádá dům, nepanikařte. Nezapomeňte, že je stejně vyděšený jako vy. Jedna dobrá rada je oloupit jeho. Ujměte se iniciativy a seberte mu hodinky a peněženku. Pak si může lehnout do vaší postele a vy utečete.

Jednou jsem naletěl na tuhle obranu a žil jsem šest let v Liberci s manželkou jiného muže a třemi dětmi. Odešel jsem teprve, když se mi podařilo překvapit jiného lupiče, který zaujal mé místo. Těch šest let, která jsem strávil s tou rodinou, bylo velice šťastných a často na ně s láskou vzpomínám, i když život v káznici má nepopiratelné přednosti.

Šílencův příběh

16. dubna 2018 v 20:12 | Dave Sharm |  Davovi úvahy

Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím po Václavském náměstím v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikující revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mě ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká "pražský pouliční cvok", a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví.

Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešeném Podolí, projížděl jsem se po městě v červeném Lamborghini, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších modních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Dave Sharm, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Náplavce, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, taže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala. Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Nela Krásná, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz "tělo, které bys z postele nevyhodil". Nelino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce.

Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Alena Chlomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že
když na Alenu dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Květu. Ne že by Alena doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Květa vypadala jako jistá postava ze SImpsonových.) Byla
to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo.

Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Nela Krásná, se vyskytnou jednou za několikmiliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší. Nejdřív jsem se seznámil s Alenou. Došlo k tomu po nekonečné řadě známostí, v nichž mé partnerce vždycky něco chybělo. Moje první žena byla nesmírně chytrá, ale chyběl jí smysl pro humor. Byla přesvědčená, že nejlegračnější z bratrů Ebenových je Kryštof. Moje druhá žena byla krásná, ale scházela jí opravdová vášeň. Vzpomínám, že jednou, když jsme se milovali, došlo k zvláštní optické iluzí a na vteřinku to skoro vypadalo, že se moje žena hýbe. Sára Hojtová, s níž jsem žil tři měsíce, byla příliš agresivní. Věra Pasková zase příliš poddajná. Patricie Lajnová, veselá vdova, udělala
osudnou chybu, když se zastávala svíček ve tvaru Kluse.

Přátelé, kteří to mysleli dobře, mě zásobovali nekonečným procesím partnerek na schůzky, bez výjimky pocházejících ze stránek hrůzostrašných povídek E. Poa. Inzeráty v novinách, na něž jsem ze zoufalství odpovídal, se ukázaly stejně marné, jelikož "z třicetileté básnířky" se vyklubala šedesátnice, "studentka, mající v oblibě Bacha a Beowulfa" vypadala jako lidožroutská nestvůra Grendel a "bisexuálka z Brna" mi řekla, že neodpovídám její představě pro žádné z obou pohlaví. Tím nechci naznačovat, že by se tu a tam nevyskytla dívka, která vypadala jako opravdová trefa: krásná žena, sexy a chytrá, z dobré rodiny a s okouzlujícími
způsoby. Ale podle nějakého pravěkého zákona, možná z bible nebo egyptské Knihy mrtvých, odmítala ona mě.

A tak jsem se stal tím nejubožejším z mužů.Na první pohled jsem měl všechno, co je zapotřebí k šťastnému životu. Uvnitř jsem však zoufale hledal opravdovou lásku. Za osamělých nocí jsem přemítal o estetice dokonalosti. Je něco v přírodě skutečně "dokonalé" s výjimkou blbosti mého psa Luka? Jak můžu
vyžadovat dokonalost? Já se svými milióny chyb. Začal jsem si dělat seznam svých chyb, ale nedostal jsem se za: 1. Někdy zapomíná kšiltofku.

Brzy mě začaly pronásledovat noční můry. Zdálo se mi, že jsem v baru, kde se seznamují svobodní, a útočí na mě smečka chtivých sekretářek. Oháněly se noži a nutily mě říkat hezké věci o Josefovské čtvrti Okružní. Můj psychoanalytik doporučoval kompromis. Můj rabín říkal: "Usaďte se, usaďte se.

Po děsivých snech jsem jednoho večera ve snaze uvolnit se po zvlášť namáhavém dni v nemocnici
navštívil sám Operní koncert. O přestávce jsem potkal Alenu Chomskou a můj život se změnil. Alena Chomská byla vzdělaná a nevšední, citovala Shakespeara a hrála jak tenis, tak Bachovy "Dvojhlasé invence" na piano. A nikdy neříkala "Senza", nikdy na sobě neměla nic se značkou Pucci nebo Gucci a nikdy neposlouchala v rozhlase rap nebo diskusní klub s odpověďmi na telefonické dotazy. A kromě toho byla vždy a všude ochotná dělat cokoli a dokonce s tím sama začínat. Jaké nádherné měsíce jsem s ní strávil, než moje sexuální výkonnost (která se tuším uvádí v Guinnessově knize rekordů) ochabla.

Koncerty, filmy, večeře, víkendy, nekonečné skvělé diskuse o všem od skákajících chůd po hinduistickou sbírku obětních hymnů. A nikdy jí z úst nevyšel blábol. Samé hluboké postřehy. A ten vtip! A samozřejmě i přiměřený odpor ke všem věcem, které si to zasluhují: k politikům, televizi, Kosmetickým operacím, sídlištní architektuře, mužům ve sportovních oblecích, přednáškám o filmech a k lidem, kteří začínají věty "V podstatě".

Ach, budiž proklet den, kdy zbloudilý paprsek světla zdůraznil ony nepopsatelné obličejové rysy a připomněl mi přihlouplý zjev tety Květy. A budiž též proklet den, kdy si na večírku v nějakém podkrovním ateliéru v bohémské čtvrti erotický archetyp s nepravděpodobným jménem Nela Krásná popotáhl vlněnou podkolenku a obrátil se ke mně hlasem připomínajícím myš z kreslené grotesky: "Jakého jste znamení?" Na hlavě se mi slyšitelně zježily vlasy a vyrazily mi tesáky jak v klasickém příběhu o vlkodlakovi.

Cítil jsem se povinen odpovědět krátkou přednáškou o astrologii, předmětu, který v mých intelektuálních zájmech soupeřil s takovými hlubokými problémy, jako je psychoterapie, elektroencefalografické alfa vlny a schopnost permoníků hledat zlato.

O několik hodin později jsem se nacházel ve stavu vláčnosti rozpouštěného vosku, když se jí poslední kousek oblečení bezhlučně svezl po kotnících k podlaze, zatímco já z nepochopitelného důvodu zanotoval holandskou státní hymnu. Pak jsme se začali milovat stylem akrobatů na létající hrazdě.

A tak to začalo.

Alibi pro Alenu. Tajné schůzky s Nelou. Výmluvy před ženou, již jsem miloval a přitom svůj chtíč ukájel jinde.Vlastně ukájel s prázdnou hračkou, při jejímž doteku či zavinění mi temeno hlavy povyskočilo jako čertík z krabičky a vznášelo se v prostoru jako létající talíř. Choval jsem se nezodpovědně vůči ženě mých snů kvůli tělesné posedlosti. Jednou jsem předstíral nemoc a poslal Alenu na Brahmsovu symfonii s matkou, abych mohl vyhovět přihlouplým rozmarům své smyslné bohyně, která trvala na tom, abych s ní zhlédl televizní show Tvoje tvář má známý hlas". Jenže když jsem splatil svůj desátek tím, že jsem přetrpěl show, ztlumila Nela světla a přenesla mé libido na planetu Neptun. Jindy jsem jen prohodil k Aleně, že si jdu koupit noviny. Pak jsem uháněl přes sedm bloků k Nele a tam skočil do výtahu, který však jako naschvál uvízl mezi patry.

Přecházel jsem po svém vězení jako lev v kleci, neschopen ukojit svůj planoucí chtíč a stejně tak neschopen vrátit se domů v rozumný čas. Když mě nakonec osvobodili hasiči, slepil jsem pro Alenu historku, v níž jsem vystupoval já, dva lupiči a lochneská nestvůra.

Štěstí mi přálo, a když jsem se vrátil domů, Alena už spala. Při její vrozené slušnosti pro ni bylo nemyslitelné, že bych ji mohl podvádět s jinou ženou, a třebaže frekvence našich pohlavních styků klesla, sebral jsem v sobě vždy dost sil, abych ji alespoň částečně uspokojil. Neustále pronásledován pocity viny jsem ji klamal chatrnými výmluvami, které přijímala s nevinností anděla.

Unavovalo mě to, skličovalo a začal jsem uvažovat o sebevraždě. Přiložil jsem si pistoli k hlavě, ale v posledním okamžiku jsem ztratil odvahu a vystřelil do vzduchu. Kulka prolétla stropem, takže paní Fleglová v bytě nade mnou vyskočila do vzduchu přímo na polici s knihami, kde vydržela sedět přes celé babí léto.

Pak se to jeden večer všechno vyjasnilo. Najednou mi bylo zřejmé, co musím učinit, s průzračností, jaká se obvykle spojuje s účinkem LSD. Kdysi jsem vzal Alenu do kina pro pamětníky na starý film s Belou Lugosim. Lugosi coby šílený vědec v něm vymění mozek nějaké nešťastné oběti za mozek gorily. Oběť i gorila jsou přitom připoutány k operačním stolům, zatímco kolem zuří elektrická bouře. Pokud si něco takového mohl vymyslet nějaký scenárista,mohl to určitě skvělý chirurg jako já dokázat ve skutečnosti.

Nu, drahý čtenáři, nebudu vás unavovat detaily, které jsou vysoce odborné a pro laika těžko pochopitelné Stačí říct, že jedné temné a bouřlivé noci bylo možno zahlédnout zahalený stín, jak propašovává dvě omámené ženy (jednu s tělem, při pohledu na něž muži vjížděli s auty na chodník) do nepoužívaného operačního sálu sanatoria nedaleko Stromovky. Tam, za mihotání blesků klikatících se oblohou, stín provedl operaci, která se předtím uskutečnila pouze ve světě celuloidových fantazií, kde ji prováděl maďarský herec, jenž měl jednoho dne proměnit laciný horror v umělecký žánr.

Výsledek? Nela Krásná, jejíž duše nyní existovala v méně pozoruhodném těle Aleny Chlomské, byla ke své radosti zbavena prokletí, jakým je být sexuálním objektem. Přesně podle Darwinova učení se u ní brzy vyvinula bystrá inteligence, která - i když snad nikdy nedosáhla úrovně spisovatelky J.K.Rowlingové - jí umožnila zbavit se pošetilého zájmu o astrologii a šťastně se provdat.

Alena Chlomská, která se ke svým ostatním vynikajícím darům navíc zčistajasna stala vlastnicí kosmické topografie, se za mě provdala a udělala ze mě předmět závisti všech okolo. Jediným zádrhelem bylo, že po několika měsících blaženosti s Alenou, které se ve všem vyrovnaly pohádkám Tisíce a jedné noci, jsem z nepochopitelných důvodů začal pociťovat nespokojenost s touto vysněnou ženou a dostal místo
toho zálusk na letušku Katku Zapruderovou, jejíž chlapecká postava a alabamský huhňavý přízvuk nutily mé srdce provádět přemety. A tehdy jsem se vzdal místa v nemocnici, nasadil si šaškovský klobouček, vzal na záda ruksak a rozjel se na kolečkových bruslích po Václaváku.

Oslava padesátin

15. dubna 2018 v 22:16 | Dave Sharm |  Moje sexy cesta životem
Byla sobota a rodiče mi sdělili, že odpoledne jedeme slavit. "Cože, my jsme vyhráli ve sportce?" pravil jsem.
"Ne, strejda Milan má padesátiny a pozval nás." informovala mě mamka.
Smířil jsem se tedy s tím, že odpoledne budu vysedávat u stolu plných nalitých dospělých... Což minule, vlastně byla i sranda, uvědomil jsem si a popohnal rodiče k dřívějšímu odjezdu.

Když jsme do Dolců přijeli, zábava už byla v plném proudu. A dokonce jsem tam nebyl sám v mém věku, byli tam holky Dostálky, Kuba a spoustu dalších lidí, které určitě nikdo z mých čtenářů nezná..(Co si to namlouvám, beztak to čtu jenom já :D)

Každopádně po chvilkové rozehřívačce u stolu jsme se vydali zahrát si hru. Naštěstí to nebyla žádná chlastací hra, v ní by mě totiž porazila i kdejaká holka...To jsem trošku odbočil. Šli jsme hrát hru s takovým klacíky :D(Název si fakt nepamatuju, bylo to něco v Norštině)

Cílém této hry bylo nasbírat 37 bodů, tím, že házíte na špalky a získáváte body. Činnost to byla až neuvěřitelně zábavná. Hráli jsme v týmech a zábavy bylo víc než dost. Byl jsem v týmu se svým bráchou, který mě neskutečně potahal a dovedl nás téměř k vítězství! Bohužel jsem svými hody naše skoré asi tříkrát anuloval a hráli jsme tak se značnou nevýhodou. Ale i přesto jsme neskončili poslední! :D

A i kdybych si to trošku poupravil a poslední fakt skončili. Klepec od nalitých teenagerů dostal kde kdo ne? :D


A jako bonus přikládám narozeninové přání, které jsem vyrobil pro strejdu Milču.



Kam dál